Výtvarné kurzy

Galerie / Comfort zone / 6.11. 2017

Cyklo dílna

3.6. 2016 / ReRecord

Fanny albouker Mary Vettise Martin zverina Vilem duha viktor vejvoda Zbynek baladran

ReRecord je jednou ze tří částí video-projektu „Záznam“, pracuje s oblastí video-artu využívajícího principů snímání, recyklace a vrstvení audio-vizuálního záznamu. Technický obraz jako reprezentace času, kterou je možné znovu zaznamenat a manipulovat. Využitím tohoto principu vzniká ve videu nelineární časové uspořádání.

Jednovečerní event je paralelní projekcí šesti autorských videí a videokoláže, ve které se všechna tato videa prolínají. Kompilaci zpracuje Pavel Lukáš z FAMU. Je vytvořena z videí těchto autorů:
 
Fanny Aboulker / Marry Vettise / Martin Zvěřina / Viktor Vejvoda / Vilém Duha / Zbyněk Baladrán
 
Součástí promítání je diskuse s Martinem Charvátem na téma „Video jako model myšlení“.
// Martin Charvát je literární teoretik a sémiotik. Působí na FHS UK. Věnuje se filozofii Gillesa Deleuze.
Projekce a diskuse proběhne 3.června 2016 od 19:00
/
/
prorotyp, prototyp, rerecord, Vilém Duha, Zbyněk Baladrán, Viktor Vejvoda, Martin Zvěřina, Fanny Aboulker, Marry Vettise

Fanny albouker Mary Vettise Martin zverina Vilem duha viktor vejvoda Zbynek baladran

prorotyp, prototyp, rerecord, Vilém Duha, Zbyněk Baladrán, Viktor Vejvoda, Martin Zvěřina, Fanny Aboulker, Marry Vettise

Martin charvat

 

Poznámky Martina Charváta k diskusi „Video jako model myšlení“

To, že je moderní společnosti (a samozřejmě i o to více postmoderní) společností vizuality, netřeba vést dlouhé debaty.

Vítězství zraku nad hmatem je traktováno s ohledem na vznik velkoměst, moderní pásové výroby, artificializace života.

Když se Baudelaire prochází Paříží, je fascinován výlohami v pasážích. Kafka v mnoha svých denících upozorňuje

na agresivitu kino-plakátů zavěšených na různých zdech, kdy k sobě násilně přitahují pohled kolemjdoucího. Jakoby se člověk

stal otrokem objektů. Dominanci zraku specificky uchopuje Georg Simmel – co jiného máte dělat ve veřejné dopravě,

než pozorovat druhé lidi, stát se archeologem a analytikem záhybů tváře.

Když Kafka mluví o plakátech, reflektuje tím tak ostrý nástup nového média – filmového obrazu. Filmový obraz odpovídá na

otázku, která zní: Jak uvést statické obrazy do pohybu? A díky tomu kinematografie ohledává nový způsob myšlení: „Film

chtěl vždy zkonstruovat obraz myšlení, mechanismus myšlení“ (G. Deleuze, Rokovania, s. 78). Výsledkem této konstrukce

se stal obraz-pohyb. Není tomu tedy tak, že by se pohyb podřazoval obrazu, že by pohyb byl pouhým akcidentem obrazu.

Filmový obraz sám je obrazem-pohybem, film je tvorbou samopohybu obrazu. Film přináší novou pedagogiku vnímání,

přináší nový obraz myšlení, který je v pohybu, a tedy nikoliv statický. Člověk se stává okem kamery, získává citlivost

pro dřívě nevnímatelné.

Typickým příkladem snahy o vytvoření něčeho nového, je samozřejmě projekt D. Vertova. Vertovovo kino-oko (a filmař

neustále prohlašuje: „Já jsem kino-oko“) se zaměřuje na studium každodenního života, který nás obklopuje. Jeho dokumenty

však nejsou neangažované. Už samotný pojem kino-oko implikuje spojení člověka a stroje, jak je patrno i z Deleuzovy

analýzy Vertovova pojetí vnímání. Kino-oko (Vertov také zakládá skupinu Kinooků) je stavitelem, jehož cílem je pozved-
nout se prostřednictvím recepce každodennosti k nové realitě. Cílem se stává absolutně nový „elektrický člověk“.

Medium is the message.

Pohyblivý obraz je zároveň předzvěstí; tudíž má bytostně psychologicky-sociální roli (tj. spojení aestetična – vnímání –

– estetična – umění a krásy – sociality a psychoúrovně). Sigfried Kracauer ve svých dějinách německého filmu konstatuje,

že filmy předhitlerovského období vrhají světlo na psychologickou situaci, při níž došlo k Hitlerovu nástupu k moci. Je tomu

tak proto, že film v sobě „odráží psychologické dispozice – tyto hluboké vrstvy společenské mentality, která zasahuje více

nebo méně pod rozměry vědomí.“ (S. Kracauer Dějiny německého filmu (Od Caligariho k Hitlerovi), s. 9).

Televize je rozšířením a zároveň konkurencí filmu. Stejně jako film, tak i televize je produktem kulturního průmyslu –

– logikou ekonomiky. ̈

Video art můžeme číst jako specifickou formou výrazu, která umožňuje být činým (bez ohledu na stupně modality – od ama-
térského filmaře přes umělce) a zároveň nezávislým na kulturním průmyslu. Video art je vymaněním se z pole institucí

a ekonomie. Video art je jako hra, nikoliv v negativním slova smyslu, jako forma hry, jejíž formou i obsahem je vášeň,

zapomenutost na sebe sama, ztráta identity.

Dělník dostává zaplaceno za svou práci v továrně, ale odmítá, aby byl placený za práci amatérského filmaře – Primordinální

vzpoura.

Video art je specifickým modem myšlení. Protože umožňuje přetvářet a vytvářet realitu a roztrhávat naši reflexi reality.

Množí se postavy, množí se časové linie, současně postupujeme tam i zpět. Tekutost v praxi. Walter Benjamin se často

zmiňuje o tom, jak je Paříž v podstatě městěm bez nitra, protože je plná děr a tunelů odpadních kanalů tvořících specifickou

spleť.

Video art je jako výloha bazaru. Výloha lze popsat takto: „„Nesourodá směs, kterou vystavují na odiv tři výlohy holešovického

bazaru, jako by byla obrazem tohoto nevědomí, projevem imaginujícího nevědomí města, přitom obrazu v pohybu, neboť

jeho tvůrkyně, majitelka bazaru, z výloh denně něco ubírá a něco do nich přidává, jak to vyplývá z koloběhu prodeje

a koupě” (D. Hodrová Chvála schoulení, s. 238). Video art je také takovýmto výtvorem bricolage. Seskupením různých linií

dohromady, moment přidávání či ubírání, ale zároveň také tím, co má velmi specifickou syntax. Postavy mizí a objevují se.

Obraz se rozplývá. Objekty ztrácejí svůj charakter a deformují se. Dezintegrace jednoty. Disintegrace vnímání. Ruptura v myšlení.

 

 

Facebook
Sekaninova 16, Praha 2