Výtvarné kurzy

Galerie / Odmorište 007 / 22.5. 2017

Cyklo dílna

array(1) { [0]=> string(1) "1" }

Galerie

slava sobotovicova, barbora dayef

ODMORIŠTE 007

REST STOP 007

Barbora Dayef, Sláva Sobotovičová

22. 5. 2017 ve 20h

Galerie Prototyp

Sekaninova 16

Živé večerní vystoupení dvou performerek pracujících se zvukem.

Barbora Dayef testuje akustickou kapacitu sochy, kterou staví podle svéhlavé logiky inspirované stavebními formami.

Sláva Sobotovičová si přivlastňuje obehrané motivy populární zábavy a přezpívává je ve vlastních kolážovaných skladbách.

Obě autorky spojuje záliba v kódování kulturních ikon, duchovních i profánních, a dotazování se po tom, co můžou znamenat dnes a pro nás. 

kurátorky: Nikola Brabcová, Karin Šrubařová

technická podpora: Pavel Havrda

FB event

DSC01274

DSC01282

DSC01396x DSC01410x DSC01412x DSC01423x

/

Zároveň proběhne křest katalogu prototypu za rok 2015 a 2016, jehož součástí jsou originál fotografie studentů  Ateliéru postkonceptuální fotografie Jiřího Thýna na FAMU.

prototyp

postkonceptualni fotografie famu prototyp

______________________________________________________________________________________

sourcesafe_image

Recover From a Faint

5. – 18. ledna 2017

vernisáž: 5. ledna 18:00

Výstavu můžete opět vidět tento čtvrtek 12.1. od 11:00 – 19:00.
A v pondělí 16.1. ve stejný čas, kdy proběhne otevřená schůzka ateliéru a večer dernisáž.
Pro prohlídku v jiném datu volejte 608 438 723.

FB event

Výstava studentů Ateliéru postkonceptuální fotografie, FAMU.

Benjamin Peguero
Lukáš Brdlík
Johana Novotná
Petr Pustina
Jonáš Verešpej
Valentýna Janů
Richard Janeček
Fabiána Mertová
Lali Laytadze
David Gabera

1: Recover from a faint je výstava študentských prác ateliéru postkonceptuálnej fotografie FAMU.
Túto výstavu je nutne chápať ako znovunavrátenie tvorivého procesu. Vzniká konfrontácia s dielom, so zhmotnenou prácou: vzniká konfrontácia s tvorivým procesom, signifikujúc prácu v ateliéri
v období zimného semestra. Signifikujúc prácu, ktorú nasledovala po období letnej nehybnosti.

2: Naše myšlienky nevenujeme tomu, koho zaujíma len definitíva. Ten, koho zaujíma výsledok len kontempluje, rozjíma…A ten kto kontempluje a rozjíma upadá do mdloby.

3: Nosným zdrojom úvah je koláž. Koláž zosobňuje zašifrované vrstvy našej nedávnej minulosti-činnosti. Koláž je vlastný priestor naplnený informáciami: predstavuje pulzujúcu sféru, s rodiacimi sa
významami. Koláž je miesto s vlastnou logikou, zdánlivo určené len nám zasväteným.

4: Koláž ale vyžaduje aktivitu, ráta s tým, kto sa vrhne po toku jednotlivých informácii. Len takto je umožnený vstup do mikrokozma činnosti, do experimentálnej oblasti. Do oblasti, v ktorej dochádzalo
ku kulminácii myšlienok medzi študentom a pedagógom, medzi študentom a študentom, pedagógom a pedagógom… Koláž je zhmotnením energie pohybu. Vytvára konfrontačnú situáciu so vsunutými informáciami, vrstvami, prácami. Zo všetkých strán sa na nás vinú odbočky. Odbočky umožňujúce vstúpiť do intímneho priestoru každého z nás.

5: Myšlienkový proces sa ani teraz nezastavil. Myšlienkový proces prebiehal v súkromí, v ateliéri: a prebieha i teraz v galérii.

6: Recover from a faint je schizofrénia: je zašifrovaná správa a kľúč k nej.

David Gabera

_________________________________________________________________________

Virgin Forest / Claudiu Cobilanschi

Panenský les / Claudiu Cobilanschi

Zahájení: 10. 10. 2016 – 18:00
11/10 – 13/11 2016
otevřeno: po, st – čt 13-19 h

Výstava se pohybuje na hranici umění a žurnalistiky. Je stejně politickým aktivismem jako čistě poetickým apelem na zachování vztahu k divoké, nedotčené přírodě. Skrze výstupy rešerše provedené na lesnické škole upozorňuje na stereotypy našeho myšlení a jeho záměrem je vyvolání debaty o vztahu lesa a kapitalismu.

Claudiu Cobilanschi si ze své novinářské praxe přivlastňuje způsob agitace a jako umělec překračuje hranici média a předestírá divákovi celost a komplexitu problému ve vztahu k sobě samému jako k člověku. Jeho práce tak zůstává velmi osobním a ve svém charakteru až fyzickým aktivismem za utopický svět, který nemůže být dosažen. Rozvíjí debatu o socio-politických problémech, jeho hlavním tématem a středem zájmu je vztah přírody a kapitalismu.

Výstava se koná v rámci Fotograf Festivalu #6 – Cultuŕa / Natura. 

www.fotografestival.cz

A za laskavé podpory Rumunské ambasády.
 /
Současně probíhá vernisáž Dror Daum: Strach žít / Scared to Live v nedaleké Etc. galerii / Sarajevská 7, Praha 2

EN:

Virgin Forest / Claudiu Cobilanschi

The exhibition stands on the border between art and journalism. It is just as much political activism as a purely poetic appeal to retain our relationship with wild and untouched nature. Using the results from his research conducted at a forestry school, Cobilanschi draws attention to the stereotypes that exist in our thinking. His aim is to initiate a discussion about the relationship between forests and capitalism.

In his journalism practice, Claudiu Cobilanschi adopts a certain agitation method; then, as an artist, he crosses media boundaries and presents to his audience the entirety and complexity of an issue in relation to himself as a human. His works thus remain very personal and, just on the basis of their nature, almost physical activism to achieve a utopian word, which is in fact unattainable. He expands a discussion about socio-political problems, the main theme being the relationship between nature and capitalism.

/


Claudiu Cobilanschi

cobilanschi

cobilanschi

Fotograf Magazine #28 Cultura/Natura

cobilanschi

_______________________________________________________________________

 

Zažít město jinak 2016 / Sekaninova

Sobota 17. září 2016 14:00

 

zazit mesto jinak

V Sekaninově se na Vás těšíme ve Studiu Prototyp, kam se můžete – nejen s dětmi – zastavit na výstavu, výtvarný workshop a kolážování pro všechny, které bude za hezkého počasí probíhat venku na terase v našem nuselském vnitroblokovém dvorku.

Cyklodílna Jan bude otevřená pro všechny kolemjedoucí a ti co přijdou pěšky, možná odjedou na kole.

Městská knihovna na rohu Ostrčilova Náměstí pro Vás připravila přehlídku knížek o zdejším údolí, milé knihovnice tu budou pro dospělé i děti, a kdo se bude chtít třeba zapsat jako nový čtenář, může se jich na všechno vyptat a všechno si prohlédnout.

A kdo si s sebou přinese knížku – může ji v bazaru knih vyměnit za jinou – novou a neznámou!

Centrum komplexní péče Roseta pro Vás připravilo fyzioterapeutický trojboj, přehlídku fyzioterapeutických technik a soutěž o dárkové poukazy. „Rádi uvítáme návštvěníky všech věkových kategorií, pro každého máme něco!“

O kousek dál procházkou proti proudu Botiče na druhém konci Folimanky v Sarajevské ulici pojďte Zažít město jinak – v jiném nuselském vnitrobloku – se studiem Žofka. Máme pro Vás připravené tvořivé dílny, soutěže a spoustu netradiční zábavy, kterou u nás běžně nezažijete. Všichni jste srdečně zváni. Vstup zdarma. A kdo přinese Žofce něco dobrého na zub, odnese si vlastnoručně složenou a namalovanou dárkovou krabičku na poklady a tajnosti.

Motto: Zanech svou stopu v Žofce ( tajným vzkazem, otisknutím, obkreslením ruky, nohy, celého těla, jakkoli…)

Určitě si popojděte ještě kousek dál k Nuselským schodům, kde pro vás v ateliéru Splanch budeme celý den a zasvětíme vás do tajů sítotisku. Osvětlíme vám výrobu síta, používání barev, na co všechno se dá tisknout atd. Těšíme se na vás!

http://zazitmestojinak.cz/locations_/praha/praha-2/sekaninova

https://www.facebook.com/events/1612580939039291/

________________________________________________________________________

cyklodilna jan, wooden bike

24. června / 18:00 / SKELETON

Ukázka novějšího prototypu kola s dřevěným rámem Skeleton ve vnitrobloku cyklodílny Jan

https://www.facebook.com/events/1723988467856696/

http://bikejan.com/

atlas zvirat,  Irena Armutidisová Václav Kopecký Leona Kuťková

Atlas zvířat
Irena Armutidisová
Václav Kopecký
Leona Kuťková

Výstava a komorní instalace se sekvencemi z dokumentárních, amatérských aj. videí o zvířatech doplněná o ilustrace, fotografie, plošné a prostorové umělecké studie a vyobrazení zvířat, s fokusem na změnu estetiky pohledu na zvířata v různém prostředí a kontextu.

Výstava otevřena 16.6. – 3.7. 2016 pondělí a středa od 14:00 – 19:00 a tento pátek 24.6. od 18:00 – 22:00 současně s událostí cyklodílny Skeleton – the next frame https://www.facebook.com/events/1723988467856696/

nebo po domluvě st.prototyp@gmail.com

atlas zvirat, prototypatlas zvirat N31A9872 N31A9885 N31A9887 N31A9892x N31A9893x N31A9895 N31A9897 atlas zvirat

_________________________________________________________________________________________________

 

Fanny albouker Mary Vettise Martin zverina Vilem duha viktor vejvoda Zbynek baladran

ReRecord je jednou ze tří částí video-projektu „Záznam“, pracuje s oblastí video-artu využívajícího principů snímání, recyklace a vrstvení audio-vizuálního záznamu. Technický obraz jako reprezentace času, kterou je možné znovu zaznamenat a manipulovat. Využitím tohoto principu vzniká ve videu nelineární časové uspořádání.

Jednovečerní event je paralelní projekcí šesti autorských videí a videokoláže, ve které se všechna tato videa prolínají. Kompilaci zpracuje Pavel Lukáš z FAMU. Je vytvořena z videí těchto autorů:
 
Fanny Aboulker / Marry Vettise / Martin Zvěřina / Viktor Vejvoda / Vilém Duha / Zbyněk Baladrán
 
Součástí promítání je diskuse s Martinem Charvátem na téma „Video jako model myšlení“.
// Martin Charvát je literární teoretik a sémiotik. Působí na FHS UK. Věnuje se filozofii Gillesa Deleuze.
Projekce a diskuse proběhne 3.června 2016 od 19:00
prorotyp, prototyp, rerecord, Vilém Duha, Zbyněk Baladrán, Viktor Vejvoda, Martin Zvěřina, Fanny Aboulker, Marry Vettise Fanny albouker Mary Vettise Martin zverina Vilem duha viktor vejvoda Zbynek baladranprorotyp, prototyp, rerecord, Vilém Duha, Zbyněk Baladrán, Viktor Vejvoda, Martin Zvěřina, Fanny Aboulker, Marry Vettise Martin charvat
_________________________________________________________________________________________________
 Stereoeditions, prototyp, katerina zochova

Stereoeditions / *1.1.2016 / – neziskové nakladatelství založené Juliette Liautaud a Helenou Gouuveia Monteiro, vydává v omezeném nákladu sběratelské edice, ve kterých představuje současné umění, experimentální film a hudbu. Zakladatelky jsou současně i kurátorkami edicí a vytváří vlastní mezinárodní síť spolupráce.
V Prototypu představí fragmenty z dosud vydaných edicí, Juliette Liautaud uvede svůj hudební projekt „Faded fires“ a společně s nimi představí Kateřina Zochová svou poslední práci v živé hudební intervenci.

19:00 / křest nové knihy z edice Stereoeditions:
~H avā / Stanislava Karbušická

20:00 / hraje Kateřina Zochová

21:30 promítání filmů z edice Stereoeditions:
Alberte Pagán – A Fundamental Error / 3′ 25”
Juliette Liautaud – Recuerdo mi santuario / 7′
Alberte Pagán – Forgoselo (granito) / 4′ 10”
Helena G. Monteiro – JOYCESVOICES / 23′

http://cargocollective.com/stereoeditions
http://katerinazochova.cz/

Stereoeditions, prototyp, Helenou Gouuveia Monteiro

N31A9604 N31A9616 N31A9619 N31A9623 N31A9628 N31A9660 N31A9665 N31A9681 N31A9694 N31A9706

___________________________________________________________________________________________________

petra hudcova

_________________________________________________________________________________________________

stanislava karbusicka

 

STANISLAVA KARBUŠICKÁ: DĚRAVÝ KLOBOUK

 

Výstava „Děravý klobouk“ svým charakterem plynule navazuje na předchozí tvorbu autorky, jen v tomto případě se samotný galerijní prostor stává součástí expozice a uvádí diváka do instalace, resp. k jednotlivým, částečně prostupným prostorovým plánům. Struktura instalace se nejvíce podobá klasickému obrazu nebo divadelní scéně.

Kolorovaná čelní stěna se zavěšenými klobouky je využita jako úběžník směrující náš pohled k iluzivní hloubce obrazové krajiny naznačené zvlněným horizontem. Před stěnou jsou na podstavcích nainstalovány – exponáty – figury červů, které nám naopak připomínají skutečnost naší přítomnosti v galerii.

Ačkoliv obraz působí staticky, je zde v jednotlivých objektech stále přítomen tentýž plynulý spirálový pohyb – dynamika časovosti – klidový – avšak nevyhnutelný vývoj a změna. Stejně vznikala i celá instalace, plynutí času stále nabízelo nová upřesnění a redukci, postupně došlo k vymizení lidské figury z kompozice a většímu soustředění na jednotlivé objekty a uspořádání scény. Je pravděpodobné, že varianta, kterou máme nyní před sebou, by se v čase dále vyvíjela, měnila uspořádání, tvar i obsah, případně by se mohla samovolně rozplynout. Je jako  časové zastavení odvíjející se projekce vnitřního světa Stanislavy Karbušické.

Projekce se opírá o pevný vnější skelet formálního uspořádání, díky které je možné se snadno zorientovat, v tomto případě jde o strukturu klasického obrazu, jindy o naraci podpořenou přítomností loutek nebo konkrétnějších figur. Formální organizace dovoluje autorce pracovat velmi intuitivně a vytvořit prostor pro vyjevení vlastních symbolických obsahů a znakových sdělení.

Prostor umělého udržování spánku, vědomého dosnívání a čekání na konec příběhu.

Karin Šrubařová

 

dernisáž: 3.4. 2016 19:00      jídlo / cider / cyklodílna otevřena

https://www.facebook.com/events/1715455738699755/

vernisáž: 16.3. 2016 19:00

16.3. – 6.4. 2016 / otevřeno každý čtvrtek od 10:00 – 18:00 nebo domluvě / st.prototyp@gmail.com

Stanislava Karbušická (1984) studovala na magisterském studiu v Ateliéru sochařství na VŠUP pod vedením Dominika Langa a Edit Jeřábkové, předtím studovala na grafickém designu a v ateliéru Jiřího Kovandy v Ústí n/L. Vystavovala například v galerii Jelení, Entrance gallery nebo v galerii 35M2

součástí výstavy bude výtvarný workshop pro děti 8 – 14 let, který proběhne v sobotu 19.3. 2016 13:00 – 18:00 / 450 Kč včetně materiálu / přihlášky na st.prototyp@gmail.com

 

stanislava karbusickastanislava karbusickastanislava karbusickastanislava karbusicka

Adventní kalendář Václava Girsy

Ano, chci vám vyčistit komíny

Jako mnoho jiných textů týkajících se malby Václava Girsy začíná výčtem adjektiv a přívlastků, začíná tento

jejich rekapitulací.

autentická / bohatá / brutální / dadaistická / dekadentní / démonická / deníková / divoká / doslovná /

dravá / drzá / expresivní / geometrická / halasná / charakteristická / chvatná / infantilní / interaktivní /

introspektivní / ironická / komediální / komiksová / kýčovitá / lehká / lyrická / melancholická / mladistvá /

naivní / naléhavá / nervózní / nezatížená / obhroublá / obtížná / osobitá / plošná / popisná / provokativní /

prvoplánová / přímočará / punková / rozpoznatelná / rychlá / smutná / střízlivá / svébytná / svěží / špinavá /

šťavnatá / těkavá / výrazová / zkratkovitá / životná /

Je asertivní, fyzická, imaginativní a zachycuje stav před slovy, jakousi situaci znaků, kde není zapotřebí

literárního čtení, ani komentáře. Pokoušíme-li se i přesto o jakoukoliv interpretaci, obohacujeme život obrazu

o jeho účast v naší vlastní skutečnosti a znovu a znovu jej tak uvádíme v život. Právě doslovnost / drzost /

infantilnost / popisnost / a banálnost Girsových obrazů nás k takovému přístupu vyzývá. Nutí nás

spolupodílet se na interaktivní rozpravné hře, bez předem stanovených směrů, pravidel a hranic.

Malíř se zříká kontroly nad obsahem sdělení a nekalkuluje se spekulativními konstrukty. Rychlý / spontánní /

zkratkovitý výraz, komentuje, predikuje a zaznamenává průběh soustavně se dějícího světa. Je možné,

že právě tato „malá moc“ nebo „malá kontrola“ vede autora k další manipulaci s obrazem jako s interaktivní

hračkou nebo stavebním prvkem instalace. Stejně tak je ale možné, že si s námi chce jenom hrát / vyčistit

nám komíny.

Adventní kalendář vznikl jako obrazová instalace, skrumáž obrazů současných / minulých / adventních /

zbylých / malých i velkých. Nijak přesvědčivě se nevěnují vánočnímu tématu, ale lze je v daném svátečním

čase vnímat jako odraz situace, formálně udržující odpočítávání zbylých dní až k výročí narození, k obrazu

číslo 24.

vaclav girsa

Prototyp vás srdečně zve na dernisáž výstavy Václava Girsy

ve středu 6.1. 2016 od 19:00

současně bude probíhat od 17:00 do 19:00 dernisáž výstavy Petra Šprincla:

Morava krásná zem v sousedské galerii Etc. (Sarajevská 16)

https://www.facebook.com/events/1234686053212049/

————————————————————————————————————————-

vaclav girsa 02 04 06 0701vaclav girsa N31A7632 N31A7666 N31A7812

Výstava potrvá do 6.1. 2016

Výstava je otevřená každé úterý a čtvrtek od 11:00 – 18:00 nebo po domluvě / st.prototyp@gmail.com

vaclav girsa

__________________________________________________________________

__________________________________________________________________

 

zara jacuzzi

ZARA JACUZZI:  Homecoming

Kurátorka / curated by Hana Janeckova

host / guest: Stepanka Sigmundova

13.11. – 1.12. 2015

Promítání filmu probíhá každý čtvrtek od 17:00 – 22:00

Výstavu je možné navštívit i po telefonické nebo mailové domluvě st.prototyp@gmail.com

hana janeckova

Prototyp cordially invite you
to the opening of the exhibition
on Friday, November 13th, 2015, 7 pm

/ Prototyp vás srdečně zve
na vernisáž výstavy
v pátek 13. listopadu 2015, 19 hodin

https://www.facebook.com/events/1653201088255766/



 http://zarajacuzzi.net/

 s esejí od Roba Prouse: Eating with Animals

HANA JANECKOVA

Zara Jacuzzi – Homecoming

curated by Hana Janeckova

Zara Jacuzzi je obrazem umělkyně s motivujícím a pozitivním přístupem k životu. Aktivně se ve své tvorbě zabývá problémy nejbližšího okolí, jak skutečného (fyzického) tak i mediálního prostředí, z nějž přijímá informace a na základě jejich vyhodnocení se snaží o maximální soběstačnost a nezávislost na vnějším ekonomickém systému.

Život i tvorba Zary Jacuzzi se natolik prolínají, že tento přístup nabývá v jejím skutečném životě až absurdních rozměrů (když ztratí mobil – tak si píše co by si byla bývala vyfotila, nemá studio – tak si založí zahrádku ad.). Dokumentaci a sdílení své práce v prostředí internetu chápe jako potvrzující a opravňující ji ke skutečné existenci. Jako mediální obraz – ztělesňuje Zara Jacuzzi idealizovanou podobu současné umělkyně, která se potýká s problémy kapitalismu. 

Výstava Homecoming aktuálně reaguje na alarmující způsob života ve velkoměstech a situaci spojenou s politikou úspor a bytovou krizí v Londýně, kde v současnosti umělkyně i kurátorka žijí a pracují. Koncepce i obě části výstavy, blog a video, jsou současně demonstrací autorčina životního postoje a sebeurčení v současném uměleckém světě.

Nové video „Something is only given to those who have nothing“ (něco dostanou pouze ti, kteří nic nemají), uvažuje prostory vytvořené současnou ekonomikou sdílení a sociálními sítěmi a způsob jakým se promítají do jazyka a odrážejí se v městském
a digitálním prostředí. Procesy pěstování a sklizně, apartmány Airbnb a veřejné městské prostory jsou vnímány jako nástroj ke zhodnocení investic v naději na dosažení predikovaných úspěchů.

Formálně se video-obraz v několika vrstvách mísí se zvukovou a textovou stopou, kde všechny naléhavě reprodukují totožnou informaci a dohromady tak vytvářejí jakési echo každodenní pozitivní indoktrinace.

Motivační hesla nás směřují k rostoucí osobní prosperitě a mediální obsah zároveň podněcuje zamýšlení se nad kreativním řešením nevyhnutelných společenských změn – v tomto smyslu může být video vnímáno jako urgentní požadavek řešení nastalé situace. Reciprocitou naléhavosti videa je antistresový blog, kde nám Zara Jacuzzi nabízí pomoc a kreativní řešení našich osobních problémů.

V širším kurátorském konceptu nám Hana Janečková prostřednictvím Zary Jacuzzi, kterou využívá jako zcizující / odosobňující element, nabízí odstup potřebný k vyhodnocení stávající situace a upozorňuje nás na možnosti rekonstrukce našeho virtuálního alterega. /Karin Šrubařová

Jíst se zvířaty

Rob Prouse

Dalo by se říci, že publikuji-li na síti fotku jídla, které se chystám jíst, probíhá zde určitý pohyb. Používáme jazyk instruktivní, a proto není náhoda, že v něm promlouvá vyslané poselství. V tomto pohybu já, jakožto ten, kdo publikuje, má přednost, neboť moje fotografie reflektuje pouze mne; a smyčková odezva (feedback loop) tu zaručuje mou soběstačnost a navíc i pohyb, který známe již z dějin filosofie. Jacques Derrida v rozhovoru z roku 1990 hovoří o aspektu nenasytnosti v Hegelově spekulativní filosofii: „duch polyká vše vnější a cizí, a tak je přeměňuje v cosi vnitřního, v cosi sobě vlastního […] v Hegelově nekonečném metabolismu není nic nepoživatelného.”1 Derridova kritika zjednodušeně řečeno směřuje k tomu, že tato subjektivní jednota je neobhajitelná, neboť nemůže objasnit skutečnou jinakost, která je naprosto jiná, a tak se problematizuje samotná „soběstačnost humanismu“2. Hlad po takové „soběstačnosti“ nicméně přetrvává i dvě století po Hegelovi a dvě desetiletí od rozhovoru s Derridou.

Jídlo je na mé fotce idealizované a jedení na dosah, daná fotografie tak svědčí o tom, že v sobě nesu ideál – a to jak biologicky, tak i koncepčně. Přesto se však dostavuje znepokojení, jak si mohu být jist, že vzkaz zastihl příjemce, nezměněný a pochopený? Musím se spolehnout na síť reakcí, komentářů, „lajků“ a repostů. Avšak „líbit se“ není totéž jako vcítění se, nepožaduji, aby se ostatní v mém jídle viděli: snadno a jednoduše spočítáni – jak reakce přibývají – nepožaduji ani, aby tito druzí existovali, internetový bot postačí. Jsem tedy v pasti: lpím na představě o své vlastní úplné dostatečnosti, neproblematické sebereflexivitě, která mi umožňuje vědomě reflektovat sebe sama v každém obraze, který produkuji.

Nemohu však ignorovat skutečnost, že tuto fotografii bude hodnotit „komunita“, která je mému soběstačnému já vnější. Aby můj obraz získal nějaký kredit, je třeba jej do této struktury investovat. Tato „komunita“ je mi sice vlastní, ale můj vztah k ní se hroutí v odvěkém pokusu o ovládnutí její bytostně nepoznatelné povahy. V ekonomii sdílení nic podobného nedělám, nedělím se o jídlo, ale „dělím se“ o jeho obraz, takže nenastává žádné oboustranné trávení. V Hegelově schématu nedojde dokonce ani k vzájemnému rozpoznání, když se navzájem pojídáme bez úplného pohlcení. Co se týče druhých, jelikož u nich k tomuto rozpoznání nedochází, spolknou jednoduše to, co se jim naservírovalo, a tak v systému zúčtování zůstávají zvířaty. Apokalyptický scénář, ale kdo by mohl(a) být soběstačnější, já sám(a) mezi bestiemi.

Daisies

Tedy znovu – nic není nepoživatelné, neexistuje žádné apriorní pravidlo, které by říkalo, jaký obraz mohu či nemohu publikovat. Fotografie jídla s malou šancí získat kredit je přesně ta, jež odpovídá mdlé každodennosti, „komunita“ musí být zaskočena. A přesto tato soběstačnost, tato absolutní svoboda sebeurčení je podkopána tím, že pro druhé – pro ty, kteří možná bezděčně shlédli můj obraz a neviděli v něm nic ze sebe, čímž se popravdě stávají jeho „ideálním“ publikem – stanovujeme pevná pravidla toho, co se patří, co je pro ně poživatelné. Danou skutečnost jasně potvrdil film Věry Chytilové „Sedmikrásky“ z roku 1966, neboť to, co bylo kdysi pro komunismus nepřijatelné, nebyl nihilimus dvou dívek, ale jejich nepatřičná nápadná konzumace. Dnes je to zase jiný obraz, který budí pohoršení: žena se záchrannou vestou se nutí do úsměvu a pořizuje si fotku sebe sama na pobřeží poté, co překonala potenciálně osudnou plavbu do Evropy. Nepochopila však, že je očividně neslučitelné dožadovat se útočiště před válkou či hladověním, když si ponechává určení o tom, co je jí vlastní a co je pro ni a její „komunitu“ patřičné. Něco dostanou pouze ti, kteří nic nemají, a totiž to, že je patřičně rozlišíme jako druhé.

Selfie

Co by se, řekněme, stalo, kdyby se představa apokalyptického odebrání naší soběstačnosti uskutečnila? Kdybychom se ocitli v podobné situaci a prchali před válkou či hladověním, přestali bychom si fotit naše jídlo? Zdálo by se, že jen vyslovit takovou otázku je neslušné, v historii však pro udržování kontinuity ve vzorcích konzumace a prezentace navenek najdeme precedens. Tak například během obléhání Paříže v roce 1870 se bohatí měšťané svých stravovacích návyků nevzdali okamžitě, ale své Haute Cuisine pokrmy připravovali ze zvířat v ZOO. Anebo dnes, kdy syrští pekaři svým jordánským protějškům, vědomi si neústupnosti jejich podmínek, radí ohledně výroby chleba pro rašící uprchlické tábory. Jsou to sice jen drobnosti symbolického charakteru, právě takové akty kontinuity však zajišťují alespoň trochu důstojnosti. V této souvislosti se pak můžeme vrátit k ženě na pobřeží nebo k naší hypotetické fotografii, neboť je jasné, že takové jednání – i přes navenek neslušně nezměněnou podobu vztahu ke světu – je zbaveno odkazu k soběstačnosti. Jak kamery zachycují lodě připlouvající k břehům Středozemního moře, jsme svědky citových projevů úlevy a radosti, zatímco to, co se předkládá negativně, je ryzí hrůza předešlé plavby.

Bread

V tomto momentě pořízené „selfie“ – nebo jiný obraz, který se snaží sebereflexivně reprezentovat život toho, kdo je tvoří – se nicméně nepokoušejí manipulovat komunitu tak, že by předváděly subjekt sám sobě si dostačující. S větší jistotou můžeme spíše předpokládat, že úlevu po cestě bez nehody, bude-li sdílena s ostatními, pochopí komunita afektivním způsobem; fotografie, která může udržovat při životě. To, o čem tyto obrazy vypovídají, je skutečnost, že mohou existovat mimo sféru soběstačnosti, a zbývá doufat, že tato existence může přežít nouzi občanské války.

Robert Prouse vystudoval estetiku v Centru pro výzkum evropské filosofie (Kingston University, Londýn), působí v Londýně a jeho texty jsou publikovány na platformě Through Europe (th-rough.eu).

2 Ibid.

——————————————————————————————————————————————

Eating with Animals

Rob Prouse

When I ‘post’ a photo of food I am about to eat – the language here is instructive, it is surely no accident that it speaks of a message sent – a certain movement can be said to take place. In this movement I, as the one who posts, take priority as my photo reflects only me, a feedback loop which assures my self-sufficiency and, moreover, a movement with precedence in the history of Philosophy. Interviewed in 1990 Jacques Derrida speaks of the gluttonous aspect of Hegel’s speculative philosophy: “spirit eats everything that is external and foreign, and thereby transforms it into something internal, something that is its own […] nothing is inedible in Hegel’s infinite metabolism.“1 The critique, simply put, is that this subjective unity is untenable as it cannot account for real alterity, that which is absolutely other, and as such the “self-sufficiency of humanism”2 falls in to question. Nevertheless, two centuries after Hegel, and as many decades after Derrida’s interview, the appetite for such ‘self-sufficiency’ remains.

In my photo the food is idealised and, the eating being imminent, this photo attests to the fact that I carry an ideal within myself, now both biologically and conceptually. Yet an anxiety arises, how can I be sure that the message has reached its recipients, unaltered and understood? I must rely on a network of response; comments, ‘likes’, reposts. But ‘to like’ is not the same as empathy, I do not ask that others see themselves reflected in my food: easily and simply counted, as the response becomes more numerous I do not even ask that these others exist, a bot will do. I am, therefore, caught in a bind, I cling to the idea of my own complete sufficiency, an unproblematic self-reflexivity which allows me to knowingly reflect myself in each image I produce.

Yet I cannot ignore the fact that this photo will be valorised by a ‘community’ external to my sufficient self, my image must be invested in this structure to gain any credit. As such the ‘community’ is naturalised and my relationship towards it collapses in to the age-old attempt at the mastery of an essentially unknowable nature. In an economy of sharing I do nothing of the sort,

I do not share my food but ‘share’ its image, and so there is no reciprocal digestion. In Hegel’s schema this stops short of even a mutual recognition,

in which we eat each other without a complete devouring. There is no incorporation on the part of the other, they simply swallow what they have been served, and so in this systematic reckoning they remain animals. An apocalyptic scenario, but what could be more self-sufficient, standing alone among beasts.

Once again nothing is inedible, there is no a priori rule to say what image I can and cannot post: the photo of food least likely to gain credit is precisely that which conforms to the bland everyday, the ‘community’ must be taken by surprise. Yet this self-sufficiency, this absolute freedom of self-determination is undermined by the fact that for others – those who might unintentionally see my image and could see nothing of themselves in it, thus in truth forming its ‘ideal’ audience – we hold strict rules as to what is proper, what for them is edible. Such a situation was clearly attested to by Vera Chytilová’s 1966 film ‘Daisies’, for what was unacceptable for communism was not the nihilism of the two young women but their improper conspicuous consumption. As such today another image provokes outrage: a woman, life-jacketed and forcing a smile, photographs herself on a beach having made the potentially fatal sea crossing in to Europe. Yet she has not understood that to claim refuge from war or starvation, whilst retaining the determination of what is proper to her, her property, her ‘community’, is apparently incompatible. Something is only given to those who have nothing, the proper quality of the other.

Hypothetically, what would happen if the imagined apocalyptic isolation of our self-sufficiency became a reality: if we found ourselves in a similar situation, fleeing from war or starvation would we stop taking photos of our food? It might seem that even asking such a question is obscene, yet there is historical precedent for a continuation of patterns of consumption and outward presentation. During the 1870 siege of Paris, for example, the city’s wealthy residents did not immediately give up their dining habits, but their Haute Cuisine dishes were from animals in the zoo. Or today, aware of the obstinacy of their condition Syrian bakers advise their Jordanian counterparts on the production of bread for the burgeoning refugee camps: small tokens, yet these acts of continuity secure a small amount of dignity.

It is then in this context that we can return to the woman on the beach, or our hypothetical photo, as despite its outward appearance of an obscenely unchanged relation to the world, what is clear is that these actions are stripped

of their relation to a self-sufficiency. When we witness the outpouring of relief

and joy as television cameras capture boats landing on Mediterranean shores what is laid out negatively is the sheer horror of the preceding voyage. However a ‘selfie’ taken at this moment – or any image which seeks to self-reflexively represent the life of the self who takes it – does not seek to manipulate a community, presenting a subject sufficient within themselves. Rather, it feels safe for us to assume, the relief of a safe passage when shared with others will be affectively comprehended by a community, a photograph which may be sustaining. What these images testify to is the fact that they can exist beyond the orbit of self-sufficiency, what remains to be hoped for is that this existence could persist beyond the necessity of a civil war.

Rob Prouse graduated from MA in Aesthetics from the Centre for Research in European Philosophy and he is a London-based contributing writer to Through Europe. (th-rough.eu)

2 Ibid

 


 zara jacuzzy IMG_0527

zara jacuzzy hana janeckova prototyp

zara jacuzzy

Archív

Facebook
Sekaninova 16, Praha 2