ZARA JACUZZI: Homecoming
Kurátorka / curated by Hana Janeckova
host / guest: Stepanka Sigmundova
13.11. – 1.12. 2015
Promítání filmu probíhá každý čtvrtek od 17:00 – 22:00
Výstavu je možné navštívit i po telefonické nebo mailové domluvě st.prototyp@gmail.com
Prototyp cordially invite you
to the opening of the exhibition
on Friday, November 13th, 2015, 7 pm
/ Prototyp vás srdečně zve
na vernisáž výstavy
v pátek 13. listopadu 2015, 19 hodin
https://www.facebook.com/events/1653201088255766/
http://zarajacuzzi.net/
s esejí od Roba Prouse: Eating with Animals
Zara Jacuzzi – Homecoming
curated by Hana Janeckova
Zara Jacuzzi je obrazem umělkyně s motivujícím a pozitivním přístupem k životu. Aktivně se ve své tvorbě zabývá problémy nejbližšího okolí, jak skutečného (fyzického) tak i mediálního prostředí, z nějž přijímá informace a na základě jejich vyhodnocení se snaží o maximální soběstačnost a nezávislost na vnějším ekonomickém systému.
Život i tvorba Zary Jacuzzi se natolik prolínají, že tento přístup nabývá v jejím skutečném životě až absurdních rozměrů (když ztratí mobil – tak si píše co by si byla bývala vyfotila, nemá studio – tak si založí zahrádku ad.). Dokumentaci a sdílení své práce v prostředí internetu chápe jako potvrzující a opravňující ji ke skutečné existenci. Jako mediální obraz – ztělesňuje Zara Jacuzzi idealizovanou podobu současné umělkyně, která se potýká s problémy kapitalismu.
Výstava Homecoming aktuálně reaguje na alarmující způsob života ve velkoměstech a situaci spojenou s politikou úspor a bytovou krizí v Londýně, kde v současnosti umělkyně i kurátorka žijí a pracují. Koncepce i obě části výstavy, blog a video, jsou současně demonstrací autorčina životního postoje a sebeurčení v současném uměleckém světě.
Nové video „Something is only given to those who have nothing“ (něco dostanou pouze ti, kteří nic nemají), uvažuje prostory vytvořené současnou ekonomikou sdílení a sociálními sítěmi a způsob jakým se promítají do jazyka a odrážejí se v městském
a digitálním prostředí. Procesy pěstování a sklizně, apartmány Airbnb a veřejné městské prostory jsou vnímány jako nástroj ke zhodnocení investic v naději na dosažení predikovaných úspěchů.
Formálně se video-obraz v několika vrstvách mísí se zvukovou a textovou stopou, kde všechny naléhavě reprodukují totožnou informaci a dohromady tak vytvářejí jakési echo každodenní pozitivní indoktrinace.
Motivační hesla nás směřují k rostoucí osobní prosperitě a mediální obsah zároveň podněcuje zamýšlení se nad kreativním řešením nevyhnutelných společenských změn – v tomto smyslu může být video vnímáno jako urgentní požadavek řešení nastalé situace. Reciprocitou naléhavosti videa je antistresový blog, kde nám Zara Jacuzzi nabízí pomoc a kreativní řešení našich osobních problémů.
V širším kurátorském konceptu nám Hana Janečková prostřednictvím Zary Jacuzzi, kterou využívá jako zcizující / odosobňující element, nabízí odstup potřebný k vyhodnocení stávající situace a upozorňuje nás na možnosti rekonstrukce našeho virtuálního alterega. / Karin Šrubařová
Jíst se zvířaty
Rob Prouse
Dalo by se říci, že publikuji-li na síti fotku jídla, které se chystám jíst, probíhá zde určitý pohyb. Používáme jazyk instruktivní, a proto není náhoda, že v něm promlouvá vyslané poselství. V tomto pohybu já, jakožto ten, kdo publikuje, má přednost, neboť moje fotografie reflektuje pouze mne; a smyčková odezva (feedback loop) tu zaručuje mou soběstačnost a navíc i pohyb, který známe již z dějin filosofie. Jacques Derrida v rozhovoru z roku 1990 hovoří o aspektu nenasytnosti v Hegelově spekulativní filosofii: „duch polyká vše vnější a cizí, a tak je přeměňuje v cosi vnitřního, v cosi sobě vlastního […] v Hegelově nekonečném metabolismu není nic nepoživatelného.”1 Derridova kritika zjednodušeně řečeno směřuje k tomu, že tato subjektivní jednota je neobhajitelná, neboť nemůže objasnit skutečnou jinakost, která je naprosto jiná, a tak se problematizuje samotná „soběstačnost humanismu“2. Hlad po takové „soběstačnosti“ nicméně přetrvává i dvě století po Hegelovi a dvě desetiletí od rozhovoru s Derridou.
Jídlo je na mé fotce idealizované a jedení na dosah, daná fotografie tak svědčí o tom, že v sobě nesu ideál – a to jak biologicky, tak i koncepčně. Přesto se však dostavuje znepokojení, jak si mohu být jist, že vzkaz zastihl příjemce, nezměněný a pochopený? Musím se spolehnout na síť reakcí, komentářů, „lajků“ a repostů. Avšak „líbit se“ není totéž jako vcítění se, nepožaduji, aby se ostatní v mém jídle viděli: snadno a jednoduše spočítáni – jak reakce přibývají – nepožaduji ani, aby tito druzí existovali, internetový bot postačí. Jsem tedy v pasti: lpím na představě o své vlastní úplné dostatečnosti, neproblematické sebereflexivitě, která mi umožňuje vědomě reflektovat sebe sama v každém obraze, který produkuji.
Nemohu však ignorovat skutečnost, že tuto fotografii bude hodnotit „komunita“, která je mému soběstačnému já vnější. Aby můj obraz získal nějaký kredit, je třeba jej do této struktury investovat. Tato „komunita“ je mi sice vlastní, ale můj vztah k ní se hroutí v odvěkém pokusu o ovládnutí její bytostně nepoznatelné povahy. V ekonomii sdílení nic podobného nedělám, nedělím se o jídlo, ale „dělím se“ o jeho obraz, takže nenastává žádné oboustranné trávení. V Hegelově schématu nedojde dokonce ani k vzájemnému rozpoznání, když se navzájem pojídáme bez úplného pohlcení. Co se týče druhých, jelikož u nich k tomuto rozpoznání nedochází, spolknou jednoduše to, co se jim naservírovalo, a tak v systému zúčtování zůstávají zvířaty. Apokalyptický scénář, ale kdo by mohl(a) být soběstačnější, já sám(a) mezi bestiemi.
Tedy znovu – nic není nepoživatelné, neexistuje žádné apriorní pravidlo, které by říkalo, jaký obraz mohu či nemohu publikovat. Fotografie jídla s malou šancí získat kredit je přesně ta, jež odpovídá mdlé každodennosti, „komunita“ musí být zaskočena. A přesto tato soběstačnost, tato absolutní svoboda sebeurčení je podkopána tím, že pro druhé – pro ty, kteří možná bezděčně shlédli můj obraz a neviděli v něm nic ze sebe, čímž se popravdě stávají jeho „ideálním“ publikem – stanovujeme pevná pravidla toho, co se patří, co je pro ně poživatelné. Danou skutečnost jasně potvrdil film Věry Chytilové „Sedmikrásky“ z roku 1966, neboť to, co bylo kdysi pro komunismus nepřijatelné, nebyl nihilimus dvou dívek, ale jejich nepatřičná nápadná konzumace. Dnes je to zase jiný obraz, který budí pohoršení: žena se záchrannou vestou se nutí do úsměvu a pořizuje si fotku sebe sama na pobřeží poté, co překonala potenciálně osudnou plavbu do Evropy. Nepochopila však, že je očividně neslučitelné dožadovat se útočiště před válkou či hladověním, když si ponechává určení o tom, co je jí vlastní a co je pro ni a její „komunitu“ patřičné. Něco dostanou pouze ti, kteří nic nemají, a totiž to, že je patřičně rozlišíme jako druhé.
Co by se, řekněme, stalo, kdyby se představa apokalyptického odebrání naší soběstačnosti uskutečnila? Kdybychom se ocitli v podobné situaci a prchali před válkou či hladověním, přestali bychom si fotit naše jídlo? Zdálo by se, že jen vyslovit takovou otázku je neslušné, v historii však pro udržování kontinuity ve vzorcích konzumace a prezentace navenek najdeme precedens. Tak například během obléhání Paříže v roce 1870 se bohatí měšťané svých stravovacích návyků nevzdali okamžitě, ale své Haute Cuisine pokrmy připravovali ze zvířat v ZOO. Anebo dnes, kdy syrští pekaři svým jordánským protějškům, vědomi si neústupnosti jejich podmínek, radí ohledně výroby chleba pro rašící uprchlické tábory. Jsou to sice jen drobnosti symbolického charakteru, právě takové akty kontinuity však zajišťují alespoň trochu důstojnosti. V této souvislosti se pak můžeme vrátit k ženě na pobřeží nebo k naší hypotetické fotografii, neboť je jasné, že takové jednání – i přes navenek neslušně nezměněnou podobu vztahu ke světu – je zbaveno odkazu k soběstačnosti. Jak kamery zachycují lodě připlouvající k břehům Středozemního moře, jsme svědky citových projevů úlevy a radosti, zatímco to, co se předkládá negativně, je ryzí hrůza předešlé plavby.
V tomto momentě pořízené „selfie“ – nebo jiný obraz, který se snaží sebereflexivně reprezentovat život toho, kdo je tvoří – se nicméně nepokoušejí manipulovat komunitu tak, že by předváděly subjekt sám sobě si dostačující. S větší jistotou můžeme spíše předpokládat, že úlevu po cestě bez nehody, bude-li sdílena s ostatními, pochopí komunita afektivním způsobem; fotografie, která může udržovat při životě. To, o čem tyto obrazy vypovídají, je skutečnost, že mohou existovat mimo sféru soběstačnosti, a zbývá doufat, že tato existence může přežít nouzi občanské války.
Robert Prouse vystudoval estetiku v Centru pro výzkum evropské filosofie (Kingston University, Londýn), působí v Londýně a jeho texty jsou publikovány na platformě Through Europe (th-rough.eu).
2 Ibid.
——————————————————————————————————————————————
Eating with Animals
Rob Prouse
When I ‘post’ a photo of food I am about to eat – the language here is instructive, it is surely no accident that it speaks of a message sent – a certain movement can be said to take place. In this movement I, as the one who posts, take priority as my photo reflects only me, a feedback loop which assures my self-sufficiency and, moreover, a movement with precedence in the history of Philosophy. Interviewed in 1990 Jacques Derrida speaks of the gluttonous aspect of Hegel’s speculative philosophy: “spirit eats everything that is external and foreign, and thereby transforms it into something internal, something that is its own […] nothing is inedible in Hegel’s infinite metabolism.“1 The critique, simply put, is that this subjective unity is untenable as it cannot account for real alterity, that which is absolutely other, and as such the “self-sufficiency of humanism”2 falls in to question. Nevertheless, two centuries after Hegel, and as many decades after Derrida’s interview, the appetite for such ‘self-sufficiency’ remains.
In my photo the food is idealised and, the eating being imminent, this photo attests to the fact that I carry an ideal within myself, now both biologically and conceptually. Yet an anxiety arises, how can I be sure that the message has reached its recipients, unaltered and understood? I must rely on a network of response; comments, ‘likes’, reposts. But ‘to like’ is not the same as empathy, I do not ask that others see themselves reflected in my food: easily and simply counted, as the response becomes more numerous I do not even ask that these others exist, a bot will do. I am, therefore, caught in a bind, I cling to the idea of my own complete sufficiency, an unproblematic self-reflexivity which allows me to knowingly reflect myself in each image I produce.
Yet I cannot ignore the fact that this photo will be valorised by a ‘community’ external to my sufficient self, my image must be invested in this structure to gain any credit. As such the ‘community’ is naturalised and my relationship towards it collapses in to the age-old attempt at the mastery of an essentially unknowable nature. In an economy of sharing I do nothing of the sort,
I do not share my food but ‘share’ its image, and so there is no reciprocal digestion. In Hegel’s schema this stops short of even a mutual recognition,
in which we eat each other without a complete devouring. There is no incorporation on the part of the other, they simply swallow what they have been served, and so in this systematic reckoning they remain animals. An apocalyptic scenario, but what could be more self-sufficient, standing alone among beasts.
Once again nothing is inedible, there is no a priori rule to say what image I can and cannot post: the photo of food least likely to gain credit is precisely that which conforms to the bland everyday, the ‘community’ must be taken by surprise. Yet this self-sufficiency, this absolute freedom of self-determination is undermined by the fact that for others – those who might unintentionally see my image and could see nothing of themselves in it, thus in truth forming its ‘ideal’ audience – we hold strict rules as to what is proper, what for them is edible. Such a situation was clearly attested to by Vera Chytilová’s 1966 film ‘Daisies’, for what was unacceptable for communism was not the nihilism of the two young women but their improper conspicuous consumption. As such today another image provokes outrage: a woman, life-jacketed and forcing a smile, photographs herself on a beach having made the potentially fatal sea crossing in to Europe. Yet she has not understood that to claim refuge from war or starvation, whilst retaining the determination of what is proper to her, her property, her ‘community’, is apparently incompatible. Something is only given to those who have nothing, the proper quality of the other.
Hypothetically, what would happen if the imagined apocalyptic isolation of our self-sufficiency became a reality: if we found ourselves in a similar situation, fleeing from war or starvation would we stop taking photos of our food? It might seem that even asking such a question is obscene, yet there is historical precedent for a continuation of patterns of consumption and outward presentation. During the 1870 siege of Paris, for example, the city’s wealthy residents did not immediately give up their dining habits, but their Haute Cuisine dishes were from animals in the zoo. Or today, aware of the obstinacy of their condition Syrian bakers advise their Jordanian counterparts on the production of bread for the burgeoning refugee camps: small tokens, yet these acts of continuity secure a small amount of dignity.
It is then in this context that we can return to the woman on the beach, or our hypothetical photo, as despite its outward appearance of an obscenely unchanged relation to the world, what is clear is that these actions are stripped
of their relation to a self-sufficiency. When we witness the outpouring of relief
and joy as television cameras capture boats landing on Mediterranean shores what is laid out negatively is the sheer horror of the preceding voyage. However a ‘selfie’ taken at this moment – or any image which seeks to self-reflexively represent the life of the self who takes it – does not seek to manipulate a community, presenting a subject sufficient within themselves. Rather, it feels safe for us to assume, the relief of a safe passage when shared with others will be affectively comprehended by a community, a photograph which may be sustaining. What these images testify to is the fact that they can exist beyond the orbit of self-sufficiency, what remains to be hoped for is that this existence could persist beyond the necessity of a civil war.
Rob Prouse graduated from MA in Aesthetics from the Centre for Research in European Philosophy and he is a London-based contributing writer to Through Europe. (th-rough.eu)
